Andrea Bocelli - Cieli Di Toscana (Remastered 2015)

Formát: Audio CD, Reedice, Remasterováno
Žánr: Pop
Styl: Vocal
Země: Itálie
1. vydání: 2001

Andrea Bocelli je zpěvák, pohybující se už dlouho na pomezí klasické hudby a "hudby pro široké masy." Zatím zvládá tuto pozici výborně. Albem "Cieli Di Toscana" se přibližuje širšímu posluchačstvu, aniž by nějak slevil z kvality a hloubky. Andrea Bocelli si alespoň podle upoutávky na přebalu k albu "Cieli Di Toscana" vystřihl popovější desku, ovšem kdo by čekal Bocelliho posazeného do popových vod v tom slova smyslu, v jakém slovíčko "pop" chápeme, se naivně plete. A nutno podotknout, že naštěstí pro slepého italského zpěváka!

Ten se totiž ani zdaleka nezpronevěřil své pověsti vynikajícího tenoristy, je na kompaktu stále sám sebou a je jednoduše vynikající. To, že mu producenti pod hlas poradili přimíchat trošku líbivějšího, jednoduššího aranžmá, nijak neposouvá klasický standard, který si Andrea Bocelli ve všech písních drží. Precizní, vypracovaný hlas má v sobě totiž takový potenciál, že je skoro jedno, v jaké skladbě či hudebním stylu zní. Konejšivá barva, jež má Bocceli navíc v hlasu vepsánu, si srdce poslouchajícího získává s noblesní samozřejmostí. Silným prvkem je klavír.

Chuťovkou na "Cieli Di Toscana" jsou hlavně prosté písně bez zbytečných kudrlinek, kdy tenoristu doprovází právě klavír, k němu vlastně ten asi vůbec nejvhodnější nástroj. Tématicky pomalé a jemné album je pochopitelně plné motivů lásky, vzpomínek či víry v sílu lidského srdce - ale zase není to nijak zbytečně podbízivé, takové to ohrané "chybíš mi, miluji tě, chci tě", známé z popkultury pro nejširší vrstvy. Bocelli je v textech hlubší, výstižnější, snad pravdivější... A když se občas nějaké to klišé najde, je spíše výjimkou. Jinak se zpěvákovi daří zaujmout právě i obsahem toho, o čem zpívá - "Kdyby lidé používali své srdce k rozhodování o tom, co je jednoduše správné a co není, cítíš, že bychom žili šťastněji...", přeje si například v písni "Se la gente usasse il cuore".

Album má dokonce i hymnu, hymnu lásky: "Tato moje píseň, to je hymna lásky, kterou ti zpívám s bolestí, tak silnou a tak mocnou, co mě bodá do srdce...", to je část textu úvodního songu "Melodramma". Ten nadchne. Je strhujícím vyznáním s vynikajícím houslovým sólem, tryskajícím refrénem, vyčítavým Bocelliho hlasem, co chvíli zní jakoby z dáli, jindy je neskutečně mohutný, stejně jako bubny, které umocňují zmíněný silný refrén. Oproti tomu jiná věc, nazvaná "Mille Lune Mille Onde" (Tisíc měsíců, tisíc vln) je taková ranní, uvolněnější. Kousek "E sara'a settembre" - to je zase bohatý příběh, napsaný s citem a snahou něco skutečně říct.

Žádné podřadné lovestory se nekoná, zpěv Bocelliho je přirozeně přívětivý. S nadsázkou se dá říct, že zpěvák-vypravěč se nijak nevnucuje, když své milé rozmlouvá její rozhodnutí poslat ho pryč. V podstatě, opět to je, jak jinak, jedno vroucí vyznání lásky.