Johannes Brahms / Artemis Quartett - String Quartets Nos. 1 & 3

Formát: CD, Album
Žánr: Klasika

Účinkují:
Artemis Quartett

Johannes Brahms (7. května 1833, Hamburk – 3. dubna 1897, Vídeň) byl německý hudební skladatel, klavírista a dirigent. Ve své tvorbě usiloval o syntézu starších kompozičních forem z období klasicismu a romantismu. Bývá považován za dovršitele díla Ludwiga van Beethovena. Richarda Wagnera respektoval, jeho novoromantické zaměření na programní hudbu a reformu opery jako spojení více uměleckých druhů nesdílel. Prosadil se v oblasti symfonické hudby, komorní hudby, písňové tvorby a skladeb pro pěvecké sbory. O napsání opery se nikdy nepokusil. Udržoval přátelské vztahy s Antonínem Dvořákem a zasloužil se o to, že se jeho dílo prosadilo i v Evropě.

Brahmsovou doménou byl klavír. Byl to nástroj, který nejlépe znal a který virtuózně ovládal. Proto také svou opusovou tvorbu z let 1853–1854 začal třemi sonátami op. 1, 2 a 5. Skládal rovněž skladby pro čtyři ruce i pro dva klavíry. Původně čtyřruční formu mají také jeho proslulé Uherské tance z let 1869 a 1880. Ale i v komorní hudbě s více nástroji převažují díla, ve kterých se uplatňuje klavír, ať už jsou to klavírní kvartety (op. 25, 26, 60), klavírní tria, sonáty pro housle nebo violoncello a klavír či klavírní kvintet op. 34. Brahms také složil dva klavírní koncerty. První z nich, d-moll op. 15 z roku 1860, je nesený v duchu romantismu a při premiéře v Lipsku propadl. Druhý, B-dur op. 83, vznikal v letech 1878–1881. Je to interpretačně náročná skladba, Max Reger ho označil za největší od doby klavírních koncertů Beethovenových.

Stěžejní význam mají jeho čtyři symfonie. První z nich, c-moll op. 68 vyšlá tiskem roku 1877, představuje syntézu dosavadního vývoje symfonické tvorby. Brahms na ní pracoval už v 60. letech, kdy měl naskicovanou první větu. S jejím vydáním váhal, dokud nebyl s výsledným tvarem zcela spokojen. Přídomkem Pastorální bývá označována druhá symfonie D-dur op. 73, vyšlá roku 1878. Brahms ji psal během pobytů v Alpách a je oslavou přírody. Třetí symfonie F-dur op. 90 z roku 1884 bývá pro svůj pathos nazývaná Heroická. Byla částečnou inspirací pro Antonína Dvořáka. Nejvyzrálejší je závěrečná čtvrtá symfonie e-moll op. 98 z roku 1886. Obsahuje propracovaný systém variací hlavního tématu, v němž Brahms složil poctu svému velkému vzoru, Johannu Sebastianu Bachovi.

K dalším významným orchestrálním skladbám patří Variace na Haydnovo téma B-dur op. 56a z roku 1874 a dvě předehry: Akademická slavnostní předehra op. 80 a Tragická předehra op. 81, obě z roku 1881. Věhlas si získal i houslový koncert D-dur op. 77 z roku 1878, psaný pro Joachima. Mezi vrcholy jeho tvorby patří též Dvojkoncert pro housle a violoncello a-moll op. 102 z roku 1888. Ve výčtu jeho nejdůležitějších děl nelze opomenout ani Německé rekviem pro soprán, baryton, smíšený sbor a orchestr op. 45 z roku 1868, jeho největší vokální dílo. Není to skladba liturgická, protože se autor nedržel závazného latinského textu. Libreto tvoří Brahmsův výběr z biblických textů.

Z Brahmsových základních děl je třeba zmínit i tři smyčcové kvartety op. 51/1, 51/2 a 67, vyšlé tiskem v rozmezí let 1873–1876.