Richter & Syn - DNA (2014)

Zdaleka nejen kytarista Pavel Richter je hudebník po dekády pozoruhodně aktivní na domácí scéně alternativní či nezávislé hudby. Z jeho minulosti lze vytknout například rockové kapely Elektrobus či Stehlík/Švehlík ze sedmdesátých let, později pak například spolupráci s Oldřichem Janotou a Lubošem Fidlerem, Dunajem či s Mikolášem Chadimou. Od osmdesátých let se jeho tvorbou táhne také silná ambientní linie (např. Richter Band), v jejíž blízkosti se v posledních letech pohybuje také společný projekt s jeho synem Jonášem. Nyní vydávají své již třetí společné album DNA, podobně jako minulé Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné (2012) opět pod záštitou pražského vydavatelství Polí5 (ve spolupráci s Richterovým Richtigmusic).

DNA obsahuje čtyři delší kompozice (třikrát okolo deseti a jednou téměř dvacet minut), čtyři mnohobarevné zvukové světy, v nichž se propojuje mnoho různých nálad a inspirací. Při Richterových zkušenostech, umocněných navíc dvougeneračním záběrem dua, je to více než logické a pro výslednou hudbu rozhodně přínosné. O zvukových možnostech svědčí ostatně také široký instrumentář – vedle svých řekněme hlavních instrumentů, kytary a DJských CD přehrávačů pracují otec i syn také s klávesovými nástroji, beaty, samplingem a vokály. Mezi výslednými kompozicemi lze pak také sledovat zajímavou stylovou evoluci.

Toto album si vyžaduje naprosté soustředění, teprve pak přinese velmi intenzivní, osobní a povznášející zážitek. Namátkový či nekoncentrovaný poslech tu mnoho neprozradí, zvuk nahrávky je dalek nějaké invazivnosti. O pozornost posluchačů zhypnotizovaných mantrou o tzv. „dnešní zrychlené době“, se tu nebojuje. Hypnotizuje se tu jinak, pro někoho je to možná více postaru, Jonáš a Pavel Richterovi však patří mezi ty, kteří nám ukazují, že pro hudební sdělení hrají všechny vnější okolnosti maximálně až podružnou roli.