Detaily
Format: 5xCD
Ida Haende:l violin
Alfred Holeček: piano
Czech Philharmonic: Orchestra, dirigent: Karel Ančerl
Prague Symphony Orchestra, dirigent: Václav Smetáček
Live recordings: Recorded in Prague at the Dvorak Hall of the Rudolfinum, January 7, 1957 (CD1/11-17, CD3/4), October 18, 1957 (CD4), October 1, 1960 (CD2/1-7, CD3/1-2), at the Prague Spring International Music Festival at the Rudolfinum, May 15, 1962 (CD1/18, CD2/8-10, CD3/5-7) and at the Smetana Hall of the Municipal House, May 13, 1962 (CD3/8-11)
Studio recordings: Recorded in Prague at the Domovina Studio, October 24, 1957 (CD1/19-22), May 10-11, 1962 (CD1/1-10, CD3/3), at the Dvorak Hall of the Rudolfinum, March 25-27, 1964 (CD3/12, CD5/1-5), March 29, 1965 (CD5/7-9), April 1-2, 1965 (CD5/6)
Ida Haendelová byla zázračným dítětem, které se do vzpomínek posluchačů zapsalo jako „malé cosi,
které hrálo naprosto neobyčejně“. V pěti (!) letech získala Zlatou medaili Varšavské konzervatoře
a Hubermanovu cenu za provedení Beethovenova Houslového koncertu, v sedmi letech se stala
laureátkou Wieniawského houslové soutěže a v devíti debutovala s Brahmsovým Koncertem na
londýnských PROMS (kde posléze vystoupila ještě 67x). Podobně magneticky ale působí, když v Londýně
po téměř osmi desetiletích nevšední umělecké dráhy – v červenci 2013 – vede mistrovské kurzy pro
mladé houslisty. Při příležitosti svých 85. narozenin. O svém věku mimochodem říká, že by si ho vůbec
nevšímala, kdyby ji na něj neustále neupozorňovalo okolí
Pražské návštěvy tvoří v životě Idy Haendelové vlastně jenom
několik krátkých zastavení, většinou spojených s Českou filharmonií
a hudebním festivalem Pražské jaro. Při nich vznikaly snímky, které
př iná š í no v ý kompl e t Supr aphonu na pě t i CD „PRAGUE
RECORDINGS“ (pražské nahrávky Idy Haendelové do roku 1965
obsahuje kompletně), přičemž většina LIVE nahrávek Českého rozhlasu nebyla nikdy předtím vydána.
Asi nejkomplexněji vystihl rysy uměleckého projevu Idy Haendelové Jaroslav Šeda v roce 1957: „Haendelová je z rodu těch velkých
houslistů, kteří staví svůj projev především na specifičnosti nástroje,
obracejíce hlavní pozornost k tónu, jeho přirozené houslovosti
v útlém tvaru a světlé barvě na jedné straně a široké dynamické
a agogické škále na straně druhé. Je skutečně ohromující, co tu doká-
že vláčná i pevná pravá ruka Haendelové a její nádherný Stradivari:
tón plyne a teče, šeptá a zpívá, hladí i vášnivě objímá. Nebojí se citového vzlyku, v některých momentech uvolní hranice vibrata v takovém smyslovém rozechvění, že riskuje i porušení obecné představy
slohovosti. Z této pozice výtvarnosti, plastičnosti a výrazové mnohostrannosti tónu roste pak celá koncepce její hry. Nezajímá ji detail,
vidí a slyší celek díla, a to nejen plochu a tvar jeho formy, ale i celkovou psychickou atmosféru, náladu, základní myšlenkový záměr.
Pod drobnohledem by tu a tam neobstál detail v přesnosti intonace,
precisitě vyhrání všeho nebo v estetické zákonitosti smykové techniky, ale to všechno kupodivu nevnímáš tak citlivě, když tě zaujme celkovou imaginací svého projevu, jeho vášnivostí a smyslovostí, poezií,
energií a leskem.“
To je hudební svět Idy Haendelové v kostce. Když o sobě potom
umělkyně, která vždy poutala pozornost svou hrou, ale i svými výroky, prohlašuje: „Já jsem housle…“ (ve stejnojmenném dokumentu
z roku 2004), není to projev neskromnosti nebo sebechvály, ale mnohem víc vyjádření mimořádné oddanosti hudbě a bytostného srůstu
s houslemi, na které chce hrát „dokud udržím smyčec“