Hrozně - Už není čas

Formát: CD, digipack+booklet 20 stran, limitovaná řada 300ks
Hrozně měli donedávna na svém kontě několik demonahrávek a polooficiálních snímků, avšak Už není čas je jejich první skutečné album, oficiálně vydané a skvěle vypravené včetně fotografií v bookletu a textů všech písní. Jde pochopitelně o průřez repertoárem za celou dobu existence kapely, a tak zde najdeme « skrýt následující
prastaré kousky z 80. let (Kádrovací, Nervózní člověk) vedle úplných novinek (Švestky). Především díky originálnímu nástrojovému obsazení a charakteristickému deklamovanému zpěvu Martina Kozlovského drží vše pohromadě a album nepůsobí jako náhodně sesbíraná sbírka nesouvisejících písní.

I když Hrozně v některých starších sestavách měli kytaru, právě absence nejobvyklejšího rockového nástroje dodává jejich aktuálnímu zvuku zajímavou barvu. Zatímco akordeon ve většině případů vytváří jakési repetitivní continuo, basové linky ve spojení s odsekávanými tóny metalofonu navozují pocit chladného industrialu a v instrumentálních pasážích připravují půdu pro podobně laděný hlas Martina Kozlovského. Škála jeho poloh sahá od pečlivého skandování jednotlivých slov oddělovaných mezerami („každý – den – jsem…“ – 4 druhy pepře) po epické zpívání-vyprávění (Švestky). Na rozdíl od své někdejší druhé kapely Ens zde Kozlovský více pracuje s rytmem. Barvou hlasu a způsobem deklamace se pak více než například Vladimíru Václavkovi a jeho sólovým deskám blíží Oldřichu Janotovi z období alb Žlutě nebo Sešité. Kapela má v instrumentálních pasážích blíže k alternativnějším albům Jablkoně (srovnejte skladby Kolotoč od obou kapel) než k brněnské scéně 80. let, některé krátké momenty (vždy jen pár taktů, nikoli celé skladby) mi připomínají rané nahrávky Žentouru nebo Mňágy.

I když některé texty vycházejí z poetiky nesvobody a absurdity v době normalizace, je poetika skupiny Hrozně (a konkrétně jejích starších písní) aktuální i v dnešní době. Zdánlivě absurdní hříčka Nervózní člověk, písně Kdo se bojí i Beat šťastný (s veršem „Mít funkci, fungovat a být šťastný“) fungují i v dnešní době. Zajímavou metaforu přináší píseň 4 druhy pepře a zvláštní pozornost si zaslouží i jediný text Jaromíra Řehoře Švestky s aliteracemi v prvním verši („Když jsem skládal na sušící rošty švestky“) a s neurčitým pocitem evokujícím verše Karla Hlaváčka na konci. Možná jedinou písní, kterou bych oželel, je podivnost Magor, nicméně verše „Jedna dvě / hrozně jde“ na albu toho nejlepšího od kapely Hrozně asi nemohly chybět.

Vydat první oficiální album více než 30 let od vzniku kapely je v dnešní době neobvyklé. Připomíná to doby dávno minulé, kdy se na první desku často skutečně čekalo mnoho a mnoho roků. Možná je to známka toho, že Hrozně se svým originálním pojetím hudby zůstávají v undergroundu. Jsou stále alternativou, přestože jsou některé jejich písně docela hitové (4 druhy pepře). Ovšem hudba skupiny Hrozně, jakkoli se zdá být na okraji, je kultivovaná a při vší repetitivnosti má daleko k primitivismu. Ne úplně obvyklé jsou také zajímavé texty, v nichž mimochodem nenajdeme ani nejmenší náznak vulgarity. Díky tomu všemu je album Už není čas významnou hudební událostí nejen na brněnské scéně.