MCH Band - Nech světlo dohořet, Kateřino

Nový sound MCH Bandu vnímáme už od prvních taktů tohoto alba. Byť se může zdát zakomponování partů původně jazzového trombonisty Jana Jiruchy, využití ženských vokálů Sylvie Krobové a Markéty Puršové a zvuková aktualizace kláves a smyček jako poněkud povrchní důvod k hodnocení alba jako modernějšího, ucelenějšího a v současném kontextu působivějšího, je tomu tak. Chadimův skladatelský rukopis se vlastně příliš nezměnil, stále pracuje se silnými, jakkoli stručnými melodickými tématy v temných harmoniích, s těžko spočitatelnými rytmy, s kontrastem rigidně psaných partů a free improvizovaných sól, s polomluveným zpěvem.

Jakousi až pohanskou mysterióznost dodávají těmto skladbám skutečně skvělé Wernischovy básně - v tomto směru je možná MCH Band na svém dosavadním historickém vrcholu. Básníkovy takřka apokalyptické vize Když zhaslo slunce či Nech světlo dohořet, Kateřino, podložené skoro až lyrickou Chadimovou hudbou patří k nejlepším číslům nejen tohoto alba, ale tvorby MCH Bandu vůbec. Dříve typické chadimovské exaltovanosti a - v dobrém slova smyslu - urputnosti je vůbec na tomto albu méně než kdykoli předtím. A jen zdánlivě paradoxně právě tato poloha ještě povyšuje citový a myšlenkový atak jeho hudby.

Mikoláš Chadima je ze své generace a své „muzikantské party“ jedním z posledních bez přestávek aktivních hudebníků - ne-li vůbec posledním. Nesmlouvavý test času jednoznačně prověřil naprostou většinu jeho starší tvorby, jež patří k „rodinnému stříbru“ domácí scény, a jeho aktuální album potvrdilo, že umělecká i lidská nekompromisnost může nést trvale své ovoce.