Pushking - World As We Love It (2011) - 180 gr. Vinyl

Formát: 2 × Vinyl, LP, Gatefold
Žánr: Rock, Hard Rock

Pushking je údajně nejlepší ruská rocková kapela současnosti.

Album má celkem devatenáct položek. První „Intro“ můžeme kvůli jeho patnáctivteřinové stopáži klidně vypustit a hned druhou „Nightrider“ otevře Billy Gibbons svým ostrým riffem.

Další „It´ll Be Ok“ je baladičtější vsuvkou, kde si pěvecké party rozdělil znovu Gibbons se zpěvákem Konstantinem Shustarevem. Skladba má cenu především díky Bettencourtovu úžasnému sólu. Ale ani refrén není k zahození.

V „Trouble Love“ se blýskl Alice Cooper. Věc se zase vrací ke svižnějšímu tempu, ovšem skladatelsky připomíná Cooperovu nemohoucnost posledních let. Spolu s Černokněžníkem si zde zahrál jeho dvorní kytarista Keri Kelli, který slokám dal příchuť kalifornské kytarové školy.

Pokud máte rádi Uriah Heep z jejich pomprockového období druhé poloviny sedmdesátých let s alby jako „Innocent Victim“ nebo „Firefly“, bude se vám líbit i klidnější „Strangers Song“ s hostujícím Johnem Lawtonem.

Skladba je sama o sobě vcelku kvalitní věcí s dobrým refrénem. To lze říct i o následující „Cut The Wire“ s Paulem Stanleyem u mikrofonu. V sedmičce „My Reflection After Seen The Schindler´s List Movie“ zpěv na svá bedra vzal kmenový vokalista Shustarev, jehož projev doplňuje vynikající kytara Stevea Vaie.

„God Made Us Free“ a Graham Bonnet. Nečekejte žádné „Since To Been Gone“ nebo „All Night Long“, ale poprockovější záležitost ve stylu americké ulice, kde zaujme slide kytara a hymnický refrén. Určitě jedna z nadprůměrnějších záležitostí desky.

S „Why Don´t You“ přichází Glenn Hughes, druhdy to vokalista Deep Purple a Black Sabbath. A právě tahle skladba je přesně tím typem, který Hughesovi sedí. Je patřicně dost soulová a bluesová a Hughes se s hlasem skutečně vyřádí.

Další pomalejší záležitostí je „I Believe“. Zde to ale nevadí, protože se jedná o nejlepší kousek desky. Typická stadiónová záležitost s živelným hlasem Jeffa Scotta Sota, s nádhernou uvolněnou letní atmosférou a geniálním refrénem.

„Tonight“ jako kdyby vypadla z repertoáru Garyho Moorea, bezmála dvojče „Parisienne Walkaways“. Aby také ne, když si kytarové party na svá bedra vzal bluesový mág Joe Bonamassa a o vokál se postaral opět Glenn Hughes.

„Private Own“ a opět Hughesova záležitost. Vokál si tentokrát rozdělil se Shustarevem. Jemná akustická „Open Letter To God“ by padla jako ušitá na tělo dalšímu hostu Ericu Martinovi (Mr. Big).

„Natures Child“ konečně zase nakopne trochu tempo. On ten válečnický ryk Udo Dirkcshneidera by se k žádné baladě nehodil. Věc zní jako ze začátků Accept, kdy kapela už uměla hrát, ale k takovým monolitům jako „Balls To The Wall“ nebo „Metal Heart“ bylo ještě daleko.

„I Love You“. Autoři se snažili vystavět refrén tak jako u vynikající „I Believe“. „Headshooter“ a Joe Lynn Turner. Tahle skladba, která se pohybuje v mantinelech starého poctivého hardrocku Turnerovi vcelku sedí a také je to znát.

Jorn Lande se výborně popasoval s „Heroine“ a nejen zde ukázal, že je důstojným nástupcem starých hardrockových pěvců jako jsou (nebo bohužel byli) Coverdale, Hughes, Dio, Gillan nebo Byron.

Je tu „My Simple Song“ a McCafferty znovu v baladické poloze. A jsme na konci. „Kukarracha“ působí jako takové mávnutí na rozloučenou kde se u mikrofonu kromě Shustareva vystřídali Stanley, Bonnet, Hughes, Martin a Turner.