Vladimír Veit - Quo Vadis & Ve lví stopě

I v nových encyklopediích byste pražského písničkáře Vladimíra Veita hledali marně. Že během svého rakouského exilu vydal pět alb s vlastní hudbou se ví stejně málo jako to, že je autorem melodie k proslulým Pravděpodobným vzdálenostem a k řadě dalších Hutkových písniček. Jenomže Veitova schopnost se prosadit vždycky značně zaostávala za jeho talentem. Jaké štěstí ostatně mohl po sudičkách chtít ten, jemuž stály nad kolíbkou v pátek třináctého?

Však taky dvanáct dní nato propukl Gottwaldův Vítězný Únor. Ale počátek tuzemské folkové éry, květinové léto 1967, zastihl devatenáctiletého kytaristu natolik připraveného, že mohl ve dvojici s Jaroslavem Hutkou interpretovat i první pokusy o české verze Dylanových a Donovanových písniček. Párkrát si zahrál i ve společnosti zpívající „Charlotty”, své budoucí první manželky a matky tří jeho dětí. Potom se už pouštěl do střetů s mikrofónem, publikem a vlastními rozpaky sám a sám.

Mezi vyhraněnými členy písničkářského sdružení Šafrán, dynamickými interprety Hutkou, Mertou, Lutkou nebo Třešňákem, si křehčí, v podstatě lyrický a sebezkoumavý Veit hledal své místo krůček po krůčku. Naštěstí nezpanikařil a nemučil se touhou po slávě. Vytušil spřízněnou duši v introvertním kytaristovi a virtuózovi na sitár Emilu Pospíšilovi a s jeho pomocí podomácku natočil svá dvě první alba, která ovšem doma - v Husákově Československu - už vyjít nemohla.

V exilu Veit postupně vydal Texty, Quo vadis se svými a Slavíkovými texty, obojí u Šafránu ´78, dále zhudebněné básně českých klasiků Ve lví stopě, parodie na Šla Nanynka do zelí, které se mu zalíbily v Tigridově Svědectví, a konečně balady i jiné básně Francoise Villona.

„Když někdo nebude znát Villona, ani nepozná, že se jedná o věc starou několik století. Všechno chci vydat taky tady, v reedici, i když třeba jen v malých nákladech."