Zuzana Navarová - Smutkům na kabát

Album zachycující žánrovou pestrost, jakou výjimečná zpěvačka a autorka obsáhla na cestě od Nerezu ke Koa a tečka, kterou za její hudební dráhou udělala spolupráce s Karlem Plíhalem na jeho albu kainarovek Nebe počká. Jméno Zuzany Navarové bylo zapsáno do Síně slávy na Cenách Anděl 2004.

Název desky pochází z písně Masopust. Zuzana Navarová či Zuzana Navarová d.T., jak se v poslední fázi svého života podepisovala, měla velký cit pro podobné poetické detaily. Masopust se nakonec na tuto desku nedostal, protože hlavní hlasy v něm vedou oba její kolegové z Nerezu a Zuzana jen celou atmosféru písně dobarvuje.

Devadesátá léta možná nebyla nejúspěšnějším obdobím Zuzany Navarové, ale určitě nejzajímavějším. Útlá zpěvačka začala v tomto desetiletí objevovat world music, zobecňovat ji a nakonec jí pokoušla vtisknout osobní dotyk své křehké osobnosti. Nerez, se kterým ještě v první části desetiletí spolupracovala, přestal s její pomocí připomínat běžnou folkovou skupinu, která nachází impulsy jen v české a slovenské hudební tradici. Začal objevovat a prosazovat nejdříve folklór maďarský a ukrajinský a pak i rómský. Brilantní koncertní verze písně Já s tebou žít nebudu ukazuje, jak hluboko se romská hudba podepsala do zvuku Nerezu. Koneckonců, nikdo Zuzaně Navarové neupře, že to byla ona, kdo objevil světovým hudebním scénám v Rokycanech Věru Bílou.

Přes romskou hudbu pokračovala Zuzanina cesta do Karibiku. Už Nerez v posledním období své koncertní činnosti zněl jako latinská kapela a když se Zuzana osamostatnila a vydala (tehdy nedoceněné) album Caribe, zvonily její skladby nejen krásnými melodiemi, ale i pestrými rytmy. Nebyla by to ale Navarová, kdyby i v jejích temperamentních latinských výletech nechybělo trochu hladivého smutku. Její kubánské písně proto mají blíž k brazilské bossa nově nebo k smutným baladám z Kapverdských ostrovů, mornám. Však se k jejich atmosféře v posledních pěti letech svého života se svou skupinou Koa často vracela.

Snad poslední nahrávky svého života natočila ve spolupráci se starým kamarádem Karlem Plíhalem. Staré swingové evergreeny s texty Josefa Kainara podává s elegancí, v níž se podepisuje všechno co v devadesátých letech hledala a nalezla. Hudební nadhled, humor, temperament, hořkosladký smutek, možná i kapka ironie. Je to pět výrazných kamínků do jejího autoportrétu. A možná také další cesta, která se už nenaplnila.